17. 5. 2007
ZDI ZA ZDÍ
Jaro se zlomilo v pase, dýchá mi za krk všemi květy a vůněmi.Sleduji to a cítím, že jsem žil léta za zdí, která byla postavena z vnitřních běsů samoty a pomalu nenápadně nakukuji přes její okraj a snažím se rozeznat všechny kontury světa, který se nachází vně mých pustých plání.
Jde to jen s vysilující námahou, ale výsledek stojí za to.Vše je barevnější a pestrý jako barvy starodávných čínských draků a prosté jako sedmikráska.
Uvažuji o zdi, myslím na Pink Floyd uprostřed řevu kavárny, kde zkouší unavená jazzová kapela bicí a baskytaru a je mi fajn. Do toho pocitu se plete změť hlasů, útržky vět, pípání esemesek a smích.
Vše plyne jakoby nic, je přeci jaro a bicí už spustily pravidelný rytmus, přidala se hajtka a za chvíli zase jen ticho a skřípot kavárenských židlí.
Ta kavárna se nalézá uprostřed velkýho parku na kraji okraje velkýho města.V tom parku je mimo kavárnu spousta budov a v nich spousta lidí. Pár jich sedí v kavárně a očekává koncert a jiní nemůžou.To vše obklopuje dlouhý plot, z jedný strany sídliště a z druhý pole, remízky a lesy.
Dnes jsem šel podle zeleného pole a hleděl do dáli až za ty paneláky, lesy a starosti a depky a zahlédl panoráma Českýho středohoří. Sledoval jsem ladné křivky špičatých kopců v mlžném oparu a bylo mi líp na duši.
Pomalu jsem kráčel a cítil jsem, jak se ve mě rozprostírá nekonečná planina klidu a míru.
Jo, zkrátka dlouhý procházky dělají člověku dobře, jak jsem četl kdysi v jedný knížce.
A je to pravda.
Tak tedy sedím v kavárně uprostřed parku a píšu tyhle řádky do kompu.Filtruji jednotlivé zvuky a hlasy, kapela začíná hrát, přidaly se klávesy a ženský hlas.Trochu jazzu řízlý funky.
Dobře se to poslouchá a ještě lépe se u toho píše zvláště když se přidal i saxík.
A já pořád vykukuji přes zeď, kterou jsem si léta stavěl a pohupuji se do rytmu hudby.Za chvíli budu muset tu prapodivnou náladu hudby a kavárny opustit a vrátím se do ticha baráku.
Televize a pokec na cigáru s Hanku a Honzou, kteří jsou v tomhle světě se mnou.
Ta hudba je ale geniální.
Letošní jaro je plný změn a já jsem letos již podruhý v tom velkým parku na kraji velkýho města.Poprvé nesvobodný, teď svobodný.
Zítra zase zajdu mezi lesy a pole, neboť dlouhý procházky dělají člověku dobře.
Hlavně na duši. A proto tu taky jsem i když existují lidi, kteří to nedovedou pochopit. A nebo nechtějí.
Včera jsem ze sebe vysál veškerou negatvní energii díky vodě a hraním na perkuse.
Byl to takový rituál.Šlo to vše ven a já si uvědomil svojí vnitřní zeď, kterou chci teď a tady zbořit.
Je to jedna z možností, které se mi naskytly a tak jí musím využít.Je přeci jaro, kdy vše nové začíná....
Jde to jen s vysilující námahou, ale výsledek stojí za to.Vše je barevnější a pestrý jako barvy starodávných čínských draků a prosté jako sedmikráska.
Uvažuji o zdi, myslím na Pink Floyd uprostřed řevu kavárny, kde zkouší unavená jazzová kapela bicí a baskytaru a je mi fajn. Do toho pocitu se plete změť hlasů, útržky vět, pípání esemesek a smích.
Vše plyne jakoby nic, je přeci jaro a bicí už spustily pravidelný rytmus, přidala se hajtka a za chvíli zase jen ticho a skřípot kavárenských židlí.
Ta kavárna se nalézá uprostřed velkýho parku na kraji okraje velkýho města.V tom parku je mimo kavárnu spousta budov a v nich spousta lidí. Pár jich sedí v kavárně a očekává koncert a jiní nemůžou.To vše obklopuje dlouhý plot, z jedný strany sídliště a z druhý pole, remízky a lesy.
Dnes jsem šel podle zeleného pole a hleděl do dáli až za ty paneláky, lesy a starosti a depky a zahlédl panoráma Českýho středohoří. Sledoval jsem ladné křivky špičatých kopců v mlžném oparu a bylo mi líp na duši.
Pomalu jsem kráčel a cítil jsem, jak se ve mě rozprostírá nekonečná planina klidu a míru.
Jo, zkrátka dlouhý procházky dělají člověku dobře, jak jsem četl kdysi v jedný knížce.
A je to pravda.
Tak tedy sedím v kavárně uprostřed parku a píšu tyhle řádky do kompu.Filtruji jednotlivé zvuky a hlasy, kapela začíná hrát, přidaly se klávesy a ženský hlas.Trochu jazzu řízlý funky.
Dobře se to poslouchá a ještě lépe se u toho píše zvláště když se přidal i saxík.
A já pořád vykukuji přes zeď, kterou jsem si léta stavěl a pohupuji se do rytmu hudby.Za chvíli budu muset tu prapodivnou náladu hudby a kavárny opustit a vrátím se do ticha baráku.
Televize a pokec na cigáru s Hanku a Honzou, kteří jsou v tomhle světě se mnou.
Ta hudba je ale geniální.
Letošní jaro je plný změn a já jsem letos již podruhý v tom velkým parku na kraji velkýho města.Poprvé nesvobodný, teď svobodný.
Zítra zase zajdu mezi lesy a pole, neboť dlouhý procházky dělají člověku dobře.
Hlavně na duši. A proto tu taky jsem i když existují lidi, kteří to nedovedou pochopit. A nebo nechtějí.
Včera jsem ze sebe vysál veškerou negatvní energii díky vodě a hraním na perkuse.
Byl to takový rituál.Šlo to vše ven a já si uvědomil svojí vnitřní zeď, kterou chci teď a tady zbořit.
Je to jedna z možností, které se mi naskytly a tak jí musím využít.Je přeci jaro, kdy vše nové začíná....
