Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. 6. 2006

PÁR KRATŠÍCH MINIPOVÍDEK:-)

MOŽNÁ

 

Možná bych něco chtěl udělat, možná mám strach, možná bych mohl napsat nějakou báseň. Možná bych mohl říkat hezká slova, možná bych mohl mlčet, možná bych mohl někam odejít, možná bych mohl tě políbit, možná bych se mohl občas trochu snažit, možná bych mohl žít jinak, možná bych mohl i umřít, možná bych mohl někomu věřit, možná bych mohl běhat nahý pšeničními poli, možná bych se mohl i oběsit, možná bych mohl leštit si každý ráno boty, možná bych se mohl víc usmívat, možná bych mohl víc dávat, možná bych mohl i víc brát. Možná by se mi mohly míň hrůzný sny zdát. Možná bych mohl u tebe stát možná bych mohl být pořád sám, možná bych mohl říkat méně možná. Možná...






VÁLKA NA OSTROVĚ VLASTNĚ NEZAČALA...

 

 

Na řece se usídlil ostrov racků, odněkud zněla hudba, visel nad tím vším zlověstný měsíc, šklebil se v úplňku a město mělo zlý siločáry.

Mluvil vnitřní třes a strach zkrze lidi, kteří ráno opakují stejný rituály a soukromý války.

Já šel a teskná něžnost byla na chvíli tupá a přepitá, i když někde nahoře visela touha, podobně jako ten měsíc.

Tak jsem si sedl a pil a psal a snažil se nemyslet na něhu a její krutost.

Zase se stávám tvrdý jako kost, ale přeci je možný, aby mě zachvátila duchovní prázdnota.

Vnikají do mě ostny světa, drzost pouličních prodejných děvek, stejně jako soucit nad těmi, kteří se nedokázali přizpůsobit a podlehli.

Možná prohráli, možná zvítězili.

Nemůžu posuzovat, neboť mi smrděj nohy, snažím se na nic nemyslet a v práci rozhazuju úsměvy a mluvím jen tak, aby se udržovala nejnutnější koverzace, zatímco v hospodch mě to nudí a tlachám, abych nemusel myslet na lásku.

Cejtím ten táhlej žal, noci jsou plný běsů. Kráčejí ke mě po žebříku a v jejich beztvarosti a šklebu cítím výsměch pekla.

Bůh ten o mě sice ví, ale v mý temnotě nedokážu odpovědět na jeho hlas.

Ale záklopka proti démonům už existuje, i když ji zaklapnout a hrdě kráčet ulicema, nemuset si číst v tramvaji a jen se tak dívat do očí chodců, není někdy jednoduchý.

Snad si zapálit cigáro a čekat na dotek věčně nedosažitelný,i když občas dost znatelný touhy.

Vím, že každý překřížení jizev duší, posiluje ve vědění, ale víc posiluje jeho odejmutí, návrat do prázdna dnů, který je po každým ataku souznění silnější a silnější.

Kam až to může jít? Už teď jsem na pokraji šílenství, možná už se to stalo dávno, za dnů trávených v místech totálního úpadku duše mezi stěnami beznaděje.

Co vlastně je definitivní? Láska či bolest?

Ba ne, ani jedno. Střídá se, pění to a je to klidný jako moře,stejně tak i nedozírný a to není zrovna nejpříjemnější poznání.

Ach, jaká to slast nevědomosti bolesti a tíhy žití v dětství.

Zřejmě se však jedná pouze o předehru, o nalákní do pasti.

Jo zkrátka, když ptáčka lapají...

Jenže já už jsem chycen, poznal jsem, že ta klec není zlatá, že je prolezlá korozí, leč její mříže mnou a druhými stavěn‚ jsou čím dál pevnější. Je jen iluzí, že se dají snadno rozbít a osvobodit se do vlonosti.

Ta volnost je jen iluzí a láska je droga s krátkým účinekm.

Leč narozdíl od těch pozemských, umělých se její účinky zmenšují úměrně s dobou jejího braní.

U lásky je to naopak a to děsí, neboť nevím, kam až to může zajít.

Tak sedím a piju, venku oranžovo a jen slova můžou na chvíli osvobodit.

Je tu však něco víc a o tom Bůh se mnou zatím nemluvil.

Udála se tu jen tichá, plíživá zrada, opuštění a odpuštění a to není to, o co zrovna stojím.

Mám mastný vlasy, podivný vyrážky vyhřezly mi z kůže a odpadávám po kouskách.

Jako listí podzimu, který se zase hlásí a opět kruh se uzavírá, mě ty kruhy už nudí a ponořují pod hladinu bytí, už dlouho, znova, vždy v různý intezitě.

Asi je to nekonečnej proces.

Ale fuck off filosofie.

K čemu mi je?

Stačí jen útěcha.

Třeba v podobě ostrova racků plujících opět po Vltavě.

Něco se vrací do normálu, něco hrozí erupcí výjmečnýho stavu,válka nikdy nezačala, je tu neustále a já jsem občas vojákem a jindy dezertérem....






JEDEN Z MNOHA ZPůSOBů...

 

Jít z práce, ulice pulzujou životem, pak v chrámu konzumu koupit laciný ovocný ve dvoulitrový flašce, večer se opít, něco napsat, sledovat tok svých myšlenek a ubývání vína, pak spát, a ráno jít za ženou, která jím prorostla.

Možná nějákej sex někde v zapadlejch zákoutích, mezi bodláky a kopřivami, taky víno a vodka a noční tramvaje, co místa trhanýho spánku a sledování toho světa, kterej je černej jako nebe nad místama industriálních běsů.

Třeba taky láska a tak, pak zase ráno do práce, furt chodit a něco hledat a pak zas cesta a puls ulic města.

Tak to je taky způsob života.






 

 

OBYČEJNEJ ZAČÁTEK MĚSTSKÝHO DNE

 

Hvězdy šílely a nebe bledlo,začalo ráno a další den se hlásil o slovo. Slunce vyblilo svojí ranní kocovinu a lidi chodili do práce. Jako vždycky. Tramvaje jezdily, dost byly narvaný,a lidi četli noviny. Sem tam se nad ulicemi, zamřížovanými elektrickými hady, prohnali ptáci. Padali za střechy domů a nad městem táhly mraky.

Mezi nimi se líně povalovalo ranní rudý rozespalý sluce s xichtem, jak kdyby táhlo přímo vod Zpěvců či z Újezda.

Vstávej vole, chrápeš tu, seš našrot, vypadni ven a sviť, to ti spraví náladu. Buzeroval jej promrzlej měsíc. "Mám už toho plný kecky, svítit na cesty těm ožralům, nechat si nadávat, furt taky samý milostný vyznání luně.Jakápak já jsem Luna. Jsem vobyčejnej měsíc, kterej vidí mnoho šílenství temnosti žití.

No, to vidim i já...ále..  A mávl prvním unaveným paprskem do blednoucího nebe.

Tak se vykutálel, červený, špinavý od mraků a šajnoval, nač mu jeho slunečni kocka stačila.

Pár lidí potěšil, jiní to lhostejně přešli a další nasral.

Tohle slunce bavilo,však ono se to přes den něják uklidní.

Začínal novej den a všechno bylo v pořádku, jen na lavičkách dospávali svý zběsilý sny socky, co nemaj kde bejt v tomhle šíleným světě, kde vládne mamon a spěch a nikdo neví, jestli se zítra vzbudí a nezešílí jako ty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář