Dominik Lipner - Fotografie a texty

Kopnutní do tmy

Ocitl jsem se tedy opět v Praze,byl podzim roku 1995 a všude bylo šedo.Nejvíc mě na duši.Ztratil jsem tenkrát smysl života,tedy Irenu a lásku.Irča ještě párkrát přijela za mnou do Prahy a chtěla abych se vrátil do Litoměřic.Jenže ani tehdy jsem neměl sílu se vzepřít a jít si za svým.Možná kdybych se tenkrát obrátil k Bohu,mohl jsem si mnohá trápení,která mě ještě čekala ušetřit.Leč Boží plán byl jiný a měl se dále plnit,jak bylo psáno.

Tehdy matka hledala školu,kde bych mohl pokračovat,jelikož peďák v Lioměřicích jsem přerušil v půlce druháku.

V devatrnácti letech jsem nastoupil do poloviny druháku na Evangelickou akademii v Praze,která v mnohém změnila můj život díky lidem,které jsem tam potkal.Tenkrát jsem byl v permanentní depresi a pocitu zmaru a opět jsem to roztočil s Alešem a starejma známejma.Objevili se nový lidi,jako například Bohouš,který měl slušný zásoby perníku a tak jsem začal brát intenzivněj i několikrát do týdně,až to bylo skoro denně.Propadl jsem dekadenci a nihilismu.Z bezstarostného skejťáka a huliče,který se rád bavil po hospodách a rokáčích jsem se stával introvertním samotářem.Stýkal jsem se jen s pár lidma a poslouchal The Velvet Underground, The Doors a Psí Vojáky.Začal jsem po dlouhý pauze víc číst,hlavně beatníky a českej underground,Egona Bondyho a různý ezoterický spisky.Z Nirvánisty,skejťáka jsem se stal hipíkem nihilistou mystikem.

Byla to ovšem jen další maska,kterou jsem si nasazoval,abych utekl domělým příkořím z vnějšího světa,který jsem se snažil vytěsnit ze svýho života.Začal jsem tehdy také dost psát,což mi zůstalo dodnes.Něco se neuchovalo a zbytek čas protřídil.Jedna z prvních trochu povedenějších básní dle mého soudu pochází z roku 1996, někdy ze začátku podzimu.

HOLUB

Po záhoně se prochází

holub mého smutku

a vskutku

město je spoutáno

pod mříží

elektrických hadů

a

zase umírají stromy

a

jablko padlo do ranní mlhy

rezavé jako koleje

mého vláčku snah a nutkavých nutností

ve kterým sedím

v poloze mrtvýho brouka

a snažím se podívat z okna

ale

nemám už sílu pohnout se

kupředu

Chodil jsem tedy na EA,kde jsem okamžitě zapadl do skupiny lidí stejného ražení.Byli to Honza S.,který měl v šestnácti letech plnovous a vypadal jak Allain Ginsberg,Dominik A., Collin,Káča a Bára a hlavně Tomáš P. alias Pužík,člověk,který se stal na následujících deset let mým jediným přítelem a souputníkem.Jeho skutečná role v mém životě čeká ještě na objektivní posouzení s odstupem času.

S touto partičkou jsem chodil o přestávkách ve škole na špeky a pivo a vedli jsme filozofický řeči o smyslu světa, o buddhismu,generaci hippies a svobodě drog a psychedelických zážitcích.Začal jsem psát kratší povídky.Toto je jedna z nich:

VÁLKA NA OSTROVĚ VLASTNĚ NEZAČALA. . .

Na řece se usídlil ostrov racků, odněkud zněla hudba, visel nad tím vším zlověstný měsíc a šklebil se v úplňku. Město mělo zlý siločáry.

Mluvil vnitřní třes a strach zkrze lidi, kteří ráno opakují stejný rituály a soukromý války.

Já šel a teskná něžnost byla na chvíli tupá a přepitá, i když někde nahoře visela touha,podobně jako ten měsíc.

Tak jsem si sedl a pil a psal a snažil se nemyslet na něhu a její krutost.

Zase se stávám tvrdý jako kost, ale přeci je možný, aby mě zachvátila duchovní prázdnota.

Vnikají do mě ostny světa, drzost pouličních prodejných děvek, stejně jako soucit nad těmi, kteří se nedokázali přizpůsobit a podlehli.

Možná prohráli, možná zvítězili.

Nemůžu posuzovat, neboť mi smrděj nohy, snažím se na nic nemyslet a v práci rozhazuju úsměvy a mluvím jen tak, aby se udržovala nejnutnější koverzace, zatímco v hospodách mě to nudí a tlachám, abych nemusel myslet na lásku.

Cejtím ten táhlej žal a noci jsou plný běsů. Kráčejí ke mě po žebříku a v jejich beztvarosti a šklebu cítím výsměch pekla.

Bůh ten o mě sice ví, ale v mý temnotě nedokážu odpovědět na jeho hlas.

Ale záklopka proti démonům už existuje, i když ji zaklapnout a hrdě kráčet ulicema, nemuset si číst v tramvaji a jen se tak dívat do očí chodců není někdy jednoduchý.

Snad si zapálit cigáro a čekat na dotek věčně nedosažitelný, i když občas dost znatelný touhy.

Vím, že každý překřížení jizev duší posiluje ve vědění, ale víc posiluje jeho odejmutí, návrat do prázdna dnů, který je po každým ataku souznění silnější a silnější.

Kam až to může jít? Už teď jsem na pokraji šílenství,možná už se to stalo dávno za dnů trávených v místech totálního úpadku duše mezi stěnami beznaděje.

Co vlastně je definitivní? Láska či bolest?

Ba ne, ani jedno. Střídá se to, pění to a je to chvílema klidný jako moře,stejně tak i nedozírný a to není zrovna nejpříjemnější poznání.

Ach jaká to slast nevědomosti bolesti a tíhy žití v dětství.

Zřejmě se však jedná pouze o předehru, o nalákní do pasti.

Jo zkrátka, když ptáčka lapají. . .

Jenže já už jsem chycen, poznal jsem, že ta klec není zlatá, že je prolezlá korozí, leč její mříže mnou a druhými stavěné jsou čím dál pevnější. Je jen iluzí, že se dají snadno rozbít a osvobodit se do vlonosti.

Ta volnost je jen iluzí a láska je droga s krátkým účinekm.

Leč narozdíl od těch pozemských, umělých se její účinky zmenšují úměrně s dobou užívání.

U lásky je to naopak a to děsí, neboť nevím, kam až to může zajít.

Tak sedím a piju, venku oranžovo a jen slova můžou na chvíli osvobodit.

Je tu však něco víc a o tom Bůh se mnou zatím nemluvil.

Udála se tu jen tichá plíživá zrada, opuštění a odpuštění a to není to, o co zrovna stojím.

Mám mastný vlasy, podivný vyrážky vyhřezly mi z kůže a odpadávám po kouskách.

Jako listí podzimu, který se zase hlásí o přízeň mých očí a opět kruh se uzavírá. Mě ty kruhy už nudí a ponořují pod hladinu bytí, už dlouho, znova, vždy v různý intezitě.

Asi je to nekonečnej proces.

Ale fuck off filosofie.

K čemu mi je?

Stačí jen útěcha.

Třeba v podobě ostrova racků plujících opět po Vltavě.

Něco se vrací do normálu, něco hrozí erupcí výjmečnýho stavu,válka nikdy nezačala, je tu neustále a já jsem jednou vojákem a jindy dezertérem. . . .

Tak jsem vedl svý soukromý duchovní války a propadal mylnému zdání,že tohle je ten opravdový život.Bylo to proto,že po povrchním přístupu k životu jsem začal hledat smysl života a nějáké to duchovno,začal jsem číst a i lidé okolo mě byli itelektuálně na vyšší výši než partička z Hlubáku či ta moravská.

Připadal jsem si,že jsem součástí tehdejší alternativní subkultury,která se rodila a pulzovala po pražských klubech.Dnes z této doby ani atmosféry nic nezbylo,město zapadlo do konzumního života 21.století,lidi se chtějí jen rychle a povrchně bavit a nic hlubšího je nezajímá.Alespoň takový byl můj dojem z města posledních let.

Tehdy v roce 1996 to byl hlavně Rubín,Malostranská Beseda a Újezd.Tam se scházeli různý lidi a probírali záležitosti světa,ekologii a alternativní medicínu,židovskou a východní mystiku,drogové zážitky a posuny vědomí a dost nás tehdy psalo.Předčítali jsme si svý básně a srovnávali se s beatníky a undergroundem.Připadali jsme si tehdy jako nějáký novodobí hippies,jako novej underground postmoderního věku.Devadesátá léta se zlomila v pase a mi jsme cítili blízkost konce století a milénia a pořád to někde nad půlitry řešili.

Tu atmosféru jsem popsal později v nějáký svý povídce.Tehdy jsem se hodně rozhulil a jednoho dne,když jsem bloumal po Andělu a sháněl někoho,kdo by měl nějákej matroš,jsem potkal člověka,kterýmu se říkalo Datel a ten mi nabídl,ať si to dám jehlou,že je to lepší.Já souhlasil, Datel mi to aplikoval a druhý den jsem si již doma ve vaně dával perník sám.

Začal jsem brát nitrožilně,tenkrát tak třikrát do týdne,pak skoro denně.Byl jsem však bystrý a dokonalý a patřil mi tehdy svět.Byl jsem mystik a viděl do astrálních světů a má mysl mohla cestovat různými dimenzemi a časem.

Ďábel mě měl ve své péči a já byl tomu rád.Trochu o mých stavech vypovídá tahle věc:

VLNY

Ve vlnách

kráčím

a točím se

Teď je mi fajn

Stoupám s tebou dál

a občas myslím

na minulý vlny

Snad někdy zkrotím se